Alex Honnold: Muž za hranou strachu

 

Sólolezení, duel člověk versus skála v té nejčistší podobě. Žádné pomůcky, žádné provazy, jen lezačky, pytlík s magnéziem ke zlepšení úchopu a síla těla i mysli. Riziko je tu absolutní: selžeš, zemřeš. Jde o absolutní esenci lezení. Jaký typ člověka ale podstoupí takový hazard?

 

Psal se rok 2008 a jméno Alex Honnold téměř nikdo neznal. Pak ale drobný rodák z kalifornského Sacramenta dokázal bez jištění zdolat strmou stěnu Moonlight Buttress a všechno změnilo. Dnes je Alex celebritou lezeckého světa. Po technické stránce má konkurenty, ale jeho mentální schopnost ovládat strach a díky dokonalé přípravě pokořit i ty nejnáročnější stěny bez jištění, z něj dělá světový unikát.

Podobně jako celá řada jiných vrcholových horolezců dostává Alex často otázku: „Nebojíte se, že umřete?“ a „Proč to děláte?“ Zatímco George Leigh Mallory na podobné tázání směrem k Mount Everestu reagoval dnes již legendární větou: „Protože tam je.“, Alex odpovídá obšírněji: „Když spadnu? Budou to nejhorší čtyři vteřiny mého života.“ A dodává: „Jsem si jistý, že když se to stane, půlka lidí řekne ‚aspoň umřel, když dělal to, co miloval‘ a druhá řekne ‚to byl ale zasranej magor‘.“

 

„Když spadnu? Budou to nejhorší čtyři vteřiny mého života.“

 

Nenechte se zmýlit Alexovou odlehčenou rétorikou. Sólolezení je smrtící posedlost. Velká část těch, kdo se mu na vrcholové úrovni věnovali, jsou dnes mrtví: Derek Hersey, Dan Osman, Charlie Fowler, Michael Reardon, John Bachar. Zajímavé ale je, že skoro nikdo z této elitní skupiny nezemřel během posouvání limitů, ale při výstupech, které by za běžných okolností bez problémů zvládli. Například smrt Bachara lezecký svět šokovala: po třiceti pěti letech lezení spadl z nízké stěny, kterou důvěrně znal. Ale i to svědčí o tom, jak absolutně klíčová je při sólolezení psychika.

Jak se Alex mezi všemi druhy lezení dostal právě k téhle čisté formě? Odpověď je překvapivě prostá. Když s lezením začínal, byl velmi stydlivý, až asociální. Prostě se ostýchal zeptat cizích lidí, zda by s ním nechtěli sdílet lano. Lezl sám a bez zajištění. „Objevil jsem, že pokud mám nějaký dar, je to schopnost zachovat klid v situaci, která by jinak mohla být stresující,“ píše ve své biografii Alone On the Wall.

 

Podobným darem je Alexova schopnost celé dny se mentálně připravovat na výkon, mapovat celou cestu, procházet ji imaginárně krok za krokem, dokud si nezapamatuje každý centimetr výstupu. Průlomové pokoření stěny Moonlight Buttress s typickou skromností okomentoval následovně: „Ve skutečnosti jsem všechnu těžkou práci udělal dny před výstupem. Jakmile jsem lezl, bylo to už jenom otázkou provedení… Byl jsem si stoprocentně jistý, že nespadnu. A tahle jistota zabránila tomu, abych selhal.

 

 

Pochází z akademické rodiny. Otec i matka učili angličtinu pro cizince a i když oba byli nadaní lingvisté, společně se jim příliš komunikovat nedařilo. Alex byl podivínské, uzavřené dítě, inteligentní a málomluvný. Už v raném věku udivoval odvážnými kousky, které ne vždy končily dobře. Nakonec ho v deseti letech otec přivedl na lezeckou stěnu. Jeho samotného lezení nijak nezajímalo. Krom knih a gauče ho vlastně nezajímalo nic. Ale když viděl zápal svého syna, začal ho podporovat.

 

Na stěně se Alex našel. Na univerzitě v Berkeley, kam byl přijat, vydržel jen krátce. Po tragické a předčasné smrti otce koupil dodávku, kterou předělal na pojízdný domov, a začal se věnovat svojí skutečné vášni – lezení. Psal se rok 2007 a nikdo nemohl tušit, že za pár let bude tenhle hubený, tmavooký a věčně neučesaný „weirdo“ světovou celebritou. Jeho výstup na Moonlight Buttress nikdo nezdokumentoval. Nikdo ho ani neviděl. O vztazích v lezecké komunitě ale svědčí to, že když zpráva prosákla, nikdo Alexovo slovo nezpochybnil.

Někteří kolegové tvrdí, že Alex necítí strach, on ale nesouhlasí. Vzpomíná na svůj jediný velký úraz, ke kterému nedošlo při sólolezení, ale při výstupu na Mount Tallac v roce 2004. Sklouzl a zřítil se do údolí. Utrpěl mnohočetná zranění včetně zlomeniny ruky a z hory ho musel evakuovat vrtulníku. Tehdy, když ležel pomlácený ve sněhu a nepamatoval si kdo je a kde je, se prý skutečně bál. Přesto si do své lezecké Bible posléze lakonicky zapsal: „Měl jsem zachovat klid a odejít po svých. Jsem slečinka.

 

„Myšlenka natočit celovečerní film se mi vždycky spojovala se sólovýstupem na El Capitan.“

 

Když v roce 2008 bez jištění a sám pokořil severní stěnu Half Dome, výstup, před kterým se běžně třesou i zkušení a jištění horolezci, poznamenal si do deníku kriticky moment váhání v jedné z posledních pasáží. A k věcnému záznamu výstupu, který nikdo před ním nepodstoupil a nikdo po něm nezopakoval, doplnil smutný emotikon a poznámku: Zvládnu to líp?

Po výstupu na Half Dome už nikdo nepochyboval, že Alex Honnold je fenomén, jaký se rodí jeden za generaci. Z amatérského lezce se stal profesionál, sponzorovaný velkými outdoorovými brandy. Přesto Alex neopustil svůj předělaný Ford Econoline, který mu roky sloužil jako stálý domov. I tohle rozhodnutí dokumentuje překvapivě malé ego lezce, pro kterého je hlavní být nablízku milovaným skalám.

 

„Úzkost je motivace.“

 

Zatímco jméno Honnold znělo lezeckým světem, byl tu jeden malý problém. Nikdo nikdy Alexe při jeho pionýrských sólovýstupech nevyfotil, ani nenatočil. Když Alexe oslovil lezec a filmař Peter Mortimer, zda by některé pasáže výstupů nezopakoval, Honnold vůbec neváhal a svolil. Jak se vzápětí ukázalo, trauma bylo mnohem větší pro štáb než pro samotného lezce. Co když spadne a zabije se, přímo před okem kamery? Večer před výstupem se lehce popelavý štáb radil v pizzerii a nakonec se Alexe zeptal: „Jsi si tím jistý?“ Honnold prý vyprskl smíchy: „Ale kluci, vy jste takoví nazdárci! Mám si najít jinej štáb?“

 

 

Jimmy Chin moving into position 2000ft up the wall to shoot the Enduro Corner on the upper part of Freerider. El Capitan. (National Geographic/Cheyne Lempe)

 

 

Štáb se nicméně musel vypořádat s naprosto stejným problémem, jakému čelili o několik let později režisér dokumentu Free Solo; nejen s technickou náročností snímání člověka na kolmé stěně, ale i s etickou a psychickou delikátností situace. Lezec nesmí být nikdy vyrušený přítomností kamery, jeho osobní prostor nesmí filmař jakkoli narušit. Přesto Mortimer vzpomíná, jak v jedné z neskutečně náročných pasáží výstupu Alex náhle otočil hlavu ke kameře a řekl: „Chcete, abych se tvářil jako že to je pro mě těžký?“ Měl zkrátka pocit, že filmaře musí jeho samozřejmé počínání vlastně nudit. Výsledný film Alone on the Wall patří ke klasikám lezeckých dokumentů, u nějž se lezcům potí ruce a běžní diváci odvrací zrak.

 

 

 

 

Jako profesionální lezec absolvoval Alex hned několik pozoruhodných expedic, které ho zavedly např. do pouště Ennedi v Čadu, Low’s Gully na Borneu nebo do Patagonie na Cerro Torre. Tyto expedice, které ho vytáhly z jeho důvěrné známé „yosemitské bubliny“, už běžně snímala kamera. V ruce jí často držel jistý Jimmy Chin, dobrodruh a horolezec, který se svou manželkou Chai Vasarhelyi natočil ceněný dokument Meru.

 

 

 

 

Když Alexe oslovili se záměrem natočit o něm celovečerní dokument, po chvíli váhání souhlasil. V hlavě měl při tom jediné: „Myšlenka natočit celovečerní film se mi vždycky spojovala se sólovýstupem na El Capitan.“ Legendární žulový masiv v Yosemitech, který nabízí jen velmi malou oporu a neodpouští chyby, zněl jako šílená, přitom logická volba. Pro sólolezce šlo o nejvyšší metu. Tedy alespoň pro sólolezce ráže Alexe. Jako vždy chladnokrevný a odhodlaný začal v roce 2015 s přípravou na dosud největší výzvu svojí kariéry. Před ním byl nejen boj s devíti sty metry kluzké žuly, ale především souboj s nejistotou, úzkostí a neodbytnou hrozbou:

 

„Ten, kdo hledá hranu, ji nakonec najde.“

 

Začala jedna z nejepičtějších kapitol v dějinách lezení. A vy můžete být při sledování oscarového dokumentu Free Solo její součástí!

 

 

Text: Vít Schmarc

Zdroj citací: Alone on the Wall (Alex Honnold, David Roberts)

Foto: Jimmy Chin & National Geographic Documentary Films