Magická i syrová Guatemala Jayro Bustamanteho  

Tenká hranice mezi dvěma světy, které se v nečekanou chvíli prolnou… a výsledkem je katastrofa. Přízraky minulosti vytěsněné na periferii pohledu, promlouvající duchové původní Guatemaly i nenávistní démoni, které doženou lidi k tomu, aby krutě ubližovali svým blízkým, v nichž náhle spatří kohosi cizího. Filmy Jayra Bustamanteho spojuje podprahové napětí a momenty bortících se hranic; postavy, které přecházejí mezi dvěma prostory. Nikdy bez následku.

Rodák z Guatemala City je mimořádně úspěšným režisérem. Během své kariéry natočil tři filmy a všechny tři se ocitly ve výběru prestižních festivalů v Berlíně a Benátkách. Dva z nich dokonce odešly s významným oceněním. Je do značné míry strůjcem průlomu guatemalské kinematografie v artovém filmu, který loni zpečetil jeho krajan a střihač César Diaz triumfem v canneské sekci Un Certain Regard s filmem Naše matky (Nuestras Madres).

Jayro Bustamante se výrazně uvedl v roce 2015, když na Berlinale představil svou prvotinu Ixcanul, výtvarně pozoruhodný, pozorovatelský i poetický snímek, který zachycuje napjatou epizodu ze života indiánské dívky Marie. Ta patří k potomkům původních mayských obyvatel Guatemaly, kmeni nazývaném Kaqchiquel. Ixcanul je prvním filmem, v němž zaznívá jejich mateřský jazyk. Samotné slovo, které dalo filmu název, znamená v kaqchikelském dialektu sopka. Ixcanul je lyrickou oslavou mizejícího, nevinného světa i sociálně realistickou připomínkou bezpráví Právě pod ní žije María se svou matkou v rituálním sepjetí s přírodou a předky.

Ixcanul je lyrickou oslavou mizejícího, nevinného světa i sociálně realistickou připomínkou bezpráví

Tragický zlom nastane ve chvíli, kdy dívka podlehne slibům vrstevníka Pepeho. Ten ji svede vizemi tajemného světa za sopkou, mytickými Spojenými státy. Nakonec ale uprchne a zanechá naivní dívku v jiném stavu. Snaha zbavit se nechtěného dítěte nakonec Maríu zavede do guatemalského města, kde projeví odvrácená tvář moderní Guatemaly…

Ixcanul je lyrickou oslavou mizejícího, nevinného světa i sociálně realistickou připomínkou bezpráví, kterému jsou vystaveni původní obyvatelé Guatemaly. Je to film veskrze rurální, prostoupený specifickou směsí zemité spirituality, v níž se prolíná vzývání duchů sopky s připouštěním prasat. Bustamanteho prvotina v Berlíně vyvolala menší senzaci, odnesla si cenu Alfreda Bauera za rozšiřování uměleckých obzorů. Jako první guatemalský film byla vyslána do bojů o Oscara.

 

O to překvapivější bylo, když Bustamante o čtyři roky později představil na Berlinale v sekci Panorama svůj nový snímek. Chvění funguje jako kontrapunkt vesnické lyriky. Je to čistě městské drama, jehož hrdinou je muž, dobře zavedený, s movitou konzervativní rodinou, dvěma dětmi a krásnou ženou. Přesto se opakuje moment symbolického překročení tabu. Pablo se zamiluje do muže, který navíc ztělesňuje vše, čím Pablovo rigidně křesťanské okolí pohrdá. Odzbrojující Francisco je liberál, bonviván, někdo, kdo bere život tak, jak přichází.

Chvění není typický LGBT film. Jedná se o rodinné drama strukturované kolem univerzálního problému.

Pablo se ocitne v pasti mezi dvěma magnetismy. Na jedné straně stojí jeho přirozenost, která ho však táhne do světa, kde si není sám sebou jistý. Na druhé straně aktivně konspiruje Pablova rodina (genetická i církevní) a snaží se ho přesvědčit o pomýlenosti touhy. Homofobní guatemalská společnost pohlíží na Pablovu identitu jako na úchylku, pominutí smyslů, dokonce démonickou aktivitu a nabízí celou řadu bizarních praktik, kterou chce zbloudilé ovci napravit hlavu. Bustamante tyto praktiky demaskuje v hypnotické druhé polovině filmu.

Chvění není typický LGBT film. Jedná se o rodinné drama strukturované kolem univerzálního problému – konfliktu mezi unikavou, svobodomyslnou přirozeností a rigidními hodnotami, mezi zodpovědností a touhou, mezi usedlostí a neklidem, mezi setrvalostí a otřesy. Motiv chvění, který film od počátku provází, funguje jako výhružná připomínka konzervativnímu prostředí, že svět se neodvratně mění, zároveň ale zdůrazňuje křehkost Pablova odhodlání, na které jeho rodina útočí díky institucím i zažitým bludům. Bustamante se znovu osvědčuje jako výjimečně kultivovaný režisér se schopností aranžovat záběry, i bedlivý pozorovatel naturelu svých hrdinů.

 

V roce 2019 navíc ukázal i obdivuhodnou produktivitu, když na festivalu v Benátkách představil svůj další film a ovládl s ním sekci Venice Days. A opět se jednalo o zdánlivě překvapivý úkrok. La Llorona je politickým hororem, ostrou společenskou alegorií nevyjasněných zločinů z nedávné guatemalské minulosti, zvěrstev spáchaných na původních obyvatelích. Jayro Bustamante volí srozumitelný žánrový půdorys. Stárnoucí, zjevně senilní generál očekává ostře sledovaný proces ve své vile obležené davy demonstrantů. Paranoidní stařec s krví na rukou terorizuje svoji rodinu, která se ocitá v nechtěném vězení. Ze zástupů začínají vystupovat tváře přízraků generálovy kruté minulosti a do zešeřelých pokojů vily jako by začaly pronikat jejich hlasy i jejich vůle.

O exotickém prostředí vypráví guatemalský talent univerzálně, otevřeně, přitom s respektem.

I když některé hororové prvky a herecké výkony jsou tentokrát na hraně uvěřitelnosti, precizním sound designem a stupňující se absurditou dokáže režisér a scenárista opsat podivné napětí mezi svědomím a zapomněním, mezi touhou po spravedlnosti a touhou po zakrytí všech prohřešků. V některých momentech jako by se Bustamante inspiroval filmy řeckého novátora a přední osobnosti divné vlny Jorgose Lanthimose. Navíc obsazením uhrančivé Maríe Mercedes Coroy, hlavní tváře prvotiny Ixcanul, do role „královny přízraků“, mytické plačící ženy, která si z neukojitelného žalu a utrpěného bezpráví bere duše dětí, vytváří guatemalský filmař symbolický oblouk mezi La Lloronou a Ixcanulem.

Hluboce skeptická vize vlastní země rozkročené mezi „dobrými“ mayskými přízraky a démony krvavé minulosti dobře shrnuje, v čem je Bustamanteho tvorba tak aktuální. Dotýká se úzkosti, která zdaleka není charakteristická jen pro latinskoamerickou zemi, velmi filmovým jazykem. O exotickém prostředí vypráví guatemalský talent univerzálně, otevřeně, přitom s respektem.